Regresní testy. Ty by měly odhalit, že do částí aplikace, která nebyla úpravami dotčena, nebyly zaneseny nové chyby. Regresní testy mají své místo obvykle na počátku testování nové verze aplikace. Hlavní náplní těchto testů je prověření hlavních funkcí, které byly používány i v předchozích verzích aplikace. Na regresní testy obvykle navazují další typy testů. Jejich rozsah i charakter závisí na typu aplikace a také na rozsahu a vlastnostech regresních testů, na což se podíváme v následujícím odstavci. 

Testování není striktně stanovenou činností, a to platí samozřejmě i pro regresní testování. Jeho rozsah vyplývá hlavně z povahy testované aplikace. Musí se vzít v úvahu, jak důležitá je aplikace pro danou organizaci, jaká rizika pro fungování organizace by představovala její nefunkčnost. 

Například aplikace zajišťující platební operace v bance je pro tuto organizaci zásadní a klíčovou. Software, který řídí běh kardiostimulátoru pacienta nebo systém, který řídí provoz na letišti či velkém nádraží mohou v případě výpadku ohrozit zdraví nebo životy lidí, může dojít k velkým škodám na majetku nebo může být nevratně poškozena dlouho budovaná pověst firmy. V těchto případech by se měly regresní testy stát klíčovou fází celého cyklu testování a může se stát, že budou i nejnákladnější etapou. 

Oproti tomu například aplikace, která počítá návštěvníky ve vstupní bráně, nezpůsobí při poruše žádné zásadní problémy. V takových případech si u regresních testů zpravidla vystačíme s ověřením několika nejzákladnějších a nejčastěji používaných funkcí a větší prostor a finance zůstanou pro následné testovací fáze.